Povídka: Pravé já

Tuhle povídku jsem nosil v hlavě docela dlouho, protože přestože jsem tušil, že rozsah bude přibližně takovýto, bál jsem se té formy. Úplně s ní sice nejsem spokojen, ale lépe toho asi nejsem schopen. Přeji příjemnou zábavu a určitě přidejte svůj názor do komentářů!

---

Chlad a ponížené odevzdání, to byly Její první pocity, když se Jí zezadu dotknul a začal si Ji pomalu svlékat. Myslela, že to je jen přechodné období, že se všechno zlepší, ale naopak, stávalo se to pro Ni čím dál větším utrpením.

Rychle z ní strhával všechno, co na sobě měla. Když konečně dokončil tuto proceduru, chtivě se vrhl po jejím těle. Jeho ruce žádný kousíček po těch vrších ztělesněné hebkosti nevynechali. Ona ale potřebovala dotyky i jinde, ale ne ty jeho, protože její hebké kůže se dotýkal snad smirkový papír.

„Proboha, dělej,“ pomyslela si.

To už se od ní vzdálil a začal se sám svlékat. Odhaloval to, o čem si ona myslela, že je snad ztělesnění čirého zla. Pak ji donutil padnout na kolena a vzít si To do úst.

Temnota a naprostá nicota, to se Jí právě pohybovalo v hrdle. Ještě horší ale bylo, když proniknul do Její svatyně, to nebylo znechucení, to byl neodvratný pocit, že za chvilku začne zvracet a její duše propadne peklu. Těch několik krátkých okamžiků Jí připadalo jako dlouhé hodiny nekonečného týrání, ovšem když se po několika okamžicích uspokojil, ještě mu předstírala svou vlastní slast.

***

„Děkuju, zlato, dneska to bylo vynikající,“ pochválil si Manžel svou ženu.

Ona, asi o 30 let mladší a 50 kilo lehčí, mu s úsměvem odpověděla: „Nemáš za co, miláčku, i já jsem si to užila,“ na potvrzení svých slov ho při oblékání políbila na tvář, ale vevnitř vřel pocit, který už neměl daleko k nenávisti. „Na jak dlouho jedeš pryč na tu služebku?“

„Nevím, tak dva tři dny. Budeš potřebovat nějaké peníze?“

Přitulila se k němu a svýma oříškovýma očima s řasami tak dlouhými, že to nemohlo být přirozené, na něj zamrkala: „Kdybys tak hodný.“

Muž se na ni podíval, poté si natáhnul kalhoty a sáhnul do jedné z kapes. Vytáhl naditý kus hovězí kůže, otevřel ho, projel rukou mnohopočetný zástup zelených a šedých papírků. Na chvíli se zamyslel a nakonec vytáhl zlatý kus plastu, podíval se na svou ženu a s úsměvem prohlásil: „Ale miláčku, prosím rozumně.“

„O to se nemusíš bát,“ políbila ho tentokrát na ústa, On Jí polibek oplatil.

***

Její posvátnou tělesnou schránkou se začal pohybovat slizký had. Útočil na všechny strany jejího úzkého hrdla, ale nejhorší na tom bylo, že nechtěl dlouho ven.

***

„Miláčku, stačilo,“ odtrhla se od něj. On na Ni vrhnul nechápavý pohled: „Taky by si nemusel stihnout letadlo,“ usmála se na něj a dala mu ještě jeden letmý polibek. Na tvář.

Chvilku Mu to ještě vrtalo hlavou, ale nakonec Jí úsměv oplatil: „Tak se tu měj, miláčku, hezky. Jak říkám, za dva tři dny jsem zpátky!“

„Jistě, budu se těšit!“

Vyprovodila ho ke dveřím a zavřela je za ním.

Odběhla do postele, skočila do ní.

Celý večer proplakala.

***

Nákupy Jí vždycky zlepšily náladu, takže druhého dne se vydala do těch nejdražších částí Města. Všude Jí dobře znali, s radostí Jí otvírali dveře, pomáhali s výběrem a často poskytli i nějakou tu slevu. Kolem poledne již měla nakoupeno, domluvila si tedy oběd s kamarádkou.

Tedy spíš „kamarádkou“, protože to byla žena jednoho z Manželových partnerů. Nic nového si z debaty nad jídlem v jedné z nejdražších restaurací ve Městě neodnesla, naopak přicházel neodvratný pocit, že tyhle nezávazné řečičky ji čím dál víc ubíjejí.

Odvezla tašky domů a po několika hodinách odpočinku se vrátila do centra. Tentokrát ale do poněkud pochybnějších částí.

***

Červená lucernička sice na tom domě už nevisela hodně dlouho, možná vůbec nikdy, ale stejně ji tam mnoho lidí stále vidělo. Vešla tam v příšeří přicházejícího soumraku na sobě to nejhezčí z toho, co dnes nakoupila.

Sotva vešla, už Ji vítala starší elegantně oblečená žena: „Ale to jsou k nám hosti! Jako obvykle?“

Jenom tiše kývla, žena ale pokračovala v žoviálním tónu: „Tak prosím, pokoj číslo 3.“

Beze slova vyšla nahoru.

***

První dotek a cítila se, jako by každou chvíli měla padnout na kolena. Rty jí obsypávaly polibky tam, kde se již nevyskytovaly ty nejdražší látky. Jemné a teplé doteky se potom neuvěřitelně rychle střídaly po celém jejím těle a dávaly si záležet na tom, aby nevynechaly jediné místečko té ztělesněné hebkosti a každému věnovaly plnou péči.

Něžně byla položena do hedvábí a poté se to stalo. Jazyk se dotknul místa, které fascinuje lidstvo od počátku věků. V tu chvíli Jí projely vlny nekonečné rozkoše a Ona si přála, aby ten pocit vydržel navěky. Ten pocit slasti byl tak silný, že si myslela, že dokonalost toho okamžiku jí zničí. A tentokrát Jí myšlenky k předstírání ani nedospěly.

***

„Teda, to bylo neuvěřitelný,“ ještě chvíli vydechovala předchozí chvíle.

„Jsem ráda, že jsi spokojená,“ usmála se drobná blondýna přibližně jejího věku.

„Děkuju, je to s tebou čím dál lepší,“ a jako další znak díků ji Ona políbila.

***

V jejích ústech se právě začaly vášnivě milovat dvě ještěrky. Nevěřila, že tak úžasný pocit může někdy prožívat. Přála si, aby tyto momenty nekonečné vášně nikdy neskončily…

***

Odsunula se od Ní, posadila se na židli na druhé straně pokoje a začala se oblékat: „Tak jsem přemýšlela. Neměla bys to říct manželovi?“

„Co bych mu jako měla říkat?“ posadila se na postel a začala se opět navlékat do svého drahého oblečení.

„No, že jsi na holky… A navíc, proč to děláš se štětkou, nechceš si radši najít nějakou…“

Slova „která by tě doopravdy milovala“ už neslyšela, Ona se totiž urychleně oblékla, práskla za sebou dveřmi, dole bez zaváhání použila manželovu zlatou kreditku a spěšně odešla do ruchu velkoměsta.

KONEC

Recenze: Stephen King - Pod kupolí (kniha)

Obálka amerického vydání, ta česká je v mnohém podobná, ale není tak povedená.

Stephen King je nestorem světové literatury. Už skoro 40 let píše horory, které se často umisťují na vrcholu žebříčků prodejnosti. Přesto i mnoho jeho fanoušků si myslí, že mu to už nepíše tak jako před lety.

 Musím uznat, že i já mám nejradši jeho první romány (např. prvotinu Carrie), ale rozhodně jsou i lásky, které napsal později - můj nejoblíbenější román Misery vyšel až koncem 80. let a svůj opus magnum Temná věž dopsal až v roce 2004, ale přece jen Temná věž je takovou červenou nití Kingovy kariéry.

Ale i pokud tomu tak je, tak jedna věc Kingovy šla vždycky - ty nejrozsáhlejší romány vždycky byly ty nejlepší, ať už vezmeme To (přes tisíc stran), nebo již zmiňovanou Temnou věž (naházel jsem to do kalkulačky a těch sedm dílů vychází kolem 4000 stránek, navíc nedávno vyšel v angličtině další román z tohoto světa a i v jiných románech se na něj nacházejí odkazy). Na začátku Vás rozsah samozřejmě vyděsí (To jako King napsal historický román, kde vysvětluje pro něj důležité dobové reálie?), ale nakonec Vám to vůbec nepřijde.

To je naštěstí i případ románu Pod kupolí. Popravdě, mnohokrát jsem si u románu říkal: "Takhle chci psát v pětašedesáti i já!" Ale očividně Stephen King je stále velmi plný života a o nějaké tvůrčí krizi v tomto momentě už nemůže být ani řeč.

Pro ilustraci přidávám tento výborný nedávný rozhovor v Late late show Craiga Fergusona:

O čem to vlastně je? Není to snad jasné? Prostě vezměte si premisu s kupolí ze Simpsonů ve filmu a udělejte z toho kingovinu! V základu to nic víc není, ale nemyslete si, že by snad King tento film vykrádal. Možná pro něj byl pouze finálním kopancem pro jeho napsání, protože první pokusy učinil už někdy v 70. letech.

Prostor je typicky kingovský, opět se nacházíme v Nové Anglii (přesněji řečeno v Maine), jednoho dne zničehonic se nad městečkem Chester´s Mill zjeví tajemná kupole. Není vidět, na dotek skoro není cítit, nikdo neví, proč a jak se tam objevila.

Pro Kinga tím vzniká výborný prostor, který jeho postavy nemohou nijak opustit. Ty samozřejmě mají problémy a rozepře předtím, kupole je pouze eskaluje. U některých postav mi sice přišlo, že jsou tam pouze pro jednu určitou akci (policistka Jackie Wellingtonová), celkově ovšem vzniká zajímavá freska lidských osudů. Navíc King vytvořil jednoho ze svých nejlepších záporáků (ale Annie Wilkesová z Misery stále zůstává nepřekonaná).

"Velký" Jim Rennie je majitelem místního autobazaru, ale především druhý radní. Ten první je ale pouze loutka, doopravdy je to Rennie, kdo vede město a kdo po uzavření kupole se snaží zřídit svou malou diktaturu. Jeho domýšlivost dojde dokonce tak daleko, že se nebojí ani příkazů od samotného prezidenta Spojených států. Jediné, co ho chvílemi trápí, je arytmie jeho srdce.

Nejlepší na téhle postavě je, že není naprosto geniální, ale je natolik vypočítavá, že je schopná zareagovat a využít ke svému prospěchu cokoliv. Opět se u této postavy projevila má zvrácenost, protože i když je to takový hajzl, tak jsem se několikrát přichytil, jak mu fandím.

Jeho syn nezůstává příliš pozadu. Ten je typickým kingovským psychopatem (který zabije několik místních mladých děvčat a pak si s nimi chodí "hrát" do skříně), ale s drobným twistem: Má na mozku nádor.

Ono vůbec těch pro autora typických motivů je tady víc než dost: psychopati, náboženští fanatici (jak kostely podivných církví, ale především prapodivné křesťanské rádio), drogy (pod městečkem se nachází obrovská laboratoř na tvrdé drogy), halucinogenní stavy, alkohol atd. Vyskytuje se zde i příjemná intertextualita, např. se každou chvíli mluví o vězení Shawshank.

Pro spisovatele typických naturalistických momentů (hlava rozmetaná magnumem, člověk přejetý sekačkou na trávu) v knize sice tolik není, jenže mi přijde, že tohle King posunul na nový level. Udělá tak důležitý zvrat bez mrknutí oka, až jsem skoro nevěřil, že se to opravdu děje a musel jsem si danou pasáž radši přečíst víckrát.

King ve stručnosti potvrzuje, že je cynik, také si ovšem dokáže utahovat sám ze sebe: Jedna z postav přemýšlí o tom, že by se mohla dát na literární kariéru. Říká si, že přece jenom v intelektuálních kruzích najde uznání spíš s poezií, protože kdo by četl bichle o tisíci stránkách!

Prostě pokud máte Kinga rádi, neváhejte. Pokud jste od něj nikdy nic nečetli, můžete to zkusit tudy. Protože díky tomuhle románu King potvrdil, že ještě stále umí, a myslím, že se máme ještě na co těšit!

Recenze: Testament of Sherlock Holmes (videohra)

Adventury odjakživa patřily k mému životu. Mnoho lidí říká, že jsou dávno mrtvé, ale já vždycky šel proti proudu, takže jimi žiju dodnes. Nejradši mám klasické point-and-click věci (a vede série Broken Sword), ovšem nepohrdnu ani dalšími odnožemi tohoto žánru.

Mezi takové rozhodně patří i série o Sherlocku Holmesovi z produkce ukrajinské firmy Frogwares, i když... První hra této série (Případ stříbrné naušnice) byla právě klasicky point-and-click, další díly byly už first person (pohyb na klávesnici, jinak stále p-n-c), ale právě Testament oba tyto přístupy kombinuje a dokonce přidává ještě third person, takže si můžete s radostí vybrat. Osobně jsem strávil nejvíc času v FP pohledu, i když si uvědomuju mnohé jeho chyby, protože primární je pro autory právě TP, kde jsou propracovanější animace.

Ale už jenom to, že možnost volby máte, je příjemné znamení toho, že vývojáři chtějí, aby si hráč našel to, co mu vyhovuje.

Jinak se vlastně hra drží vyjetých kolejí předchozích titulů (na něž se místy odkazuje, ale rozhodně je nemusíte znát). Jediné, na čem se zásadně pracovalo je grafika, protože jako první titul z této série si ji můžete zahrát nejen na PCčkách, ale i konzolích. To je rozhodně příjemný úkaz (ačkoliv já jsem PCčkář) a doufejme, že takovýchto (mimo indie vody, i když ano, adventury celkově dost indie jsou) vlaštovek bude jenom přibývat.

Ve výsledku se nejedná o klasickou adventuru, spíše o interaktivní film s minimální prací s inventářem či snad větvením dialogů. Vadí to? Vůbec ne, protože to, co hráč hraje, baví. Puzzly jsou příjemné (navíc pro méně zkušené hráče poskytují možnost je přeskočit, ale já bych si to bez vyřešení neodpustil) díky nim otvíráte různé dveře a truhly, odkud získáváte stopy.

Také se zde vyskytují tzv. deduction boards, jsme přece ve světě Sherlocka Holmese a to by bez dedukování nešlo. Ty, pro jedince, kteří nehráli předešlé díly (především Sherlock Holmes vs. Jack The Ripper), vypadají tak, že po nalezení určitých stop se objevují jistá východiska, vy potom musíte z několika možností vybrat, co se doopravdy stalo. Jsou ve hře pouze tři (na rozdíl od možná až příliš velkého počtu právě v Jacku Rozparovači), ale hlavně ta třetí stojí za to. V ní totiž dokonce musíte odhalit přesné pořadí událostí, které se odehrály, než jste vstoupili do místnosti.

Většinu doby hrajete za Holmese či Watsona (překvapení, že?), ale zažijete si i psí život. Doslova. Chvíli si zahrajete totiž za psa Tobyho. Sice je trochu vtipné, co všechno ten pes dokáže (skoro to vypadá, jako by do něj vstoupil člověk :D), ale jedná se o velmi příjemné osvěžení hratelnosti, i když podle mě až příliš brzo ve hře.

Čím ale tato hra vítězí, je příběh a hlavně atmosféra. Já tedy hrál pouze poslední dva díly (Jack The Ripper a právě Testament), zkoušel jsem i předchozí, ale v těch jsem se většinou daleko nedostal, protože třeba koně v mém počítači vypadali asi takhle:

Ale proč jsem se do Rippera zamiloval (do hry samozřejmě, ne, že bych chtěl vyjít do ulic a vraždit prostitutky), byla právě atmosféra. Tady sice přicházíme o hororovost nočního Whitechapelu, ale zase před sebou máme živoucí Londýn konce 19. století a především paranoidní atmosféru, kdy by nebylo od věci jméno hry např. Reichenbach Fall: The Game. Tady sice máme Sherlocka klasického, ne moderního, ale také je proti sobě postaven Holmes a Watson, protože metody a činy Sherlockovy jsou policií i médii zpochybňovány.

Příběh táhne a vy se nemůžete od hry odtrhnout (vůbec jsem ji nedohrál za den), ale samozřejmě bez chyb není. Především váš partner často překáží v pohybu, dabing některých postav a hlavně lip-synching by potřebovaly trochu dotáhnout, ale to jsou pouze drobnosti v jinak skoro bezchybném zážitku.

Předpokládám, že to není závěť jen Sherlocka Holmese (se stejnojmenným románem post-doylovské éry nemá nic společného), ale i celého studia Frogwares za touto postavou. Rozhodně je to rozloučení více než důstojné, dokonce je to nádherná (a nejspíš nejlepší možná) tečka za zajímavou sérií. O čemž svědčí i tyto nádherné titulky z konce hry:

Přeji příjemnou zábavu s Sherlockem Holmesem!

Vítám Vás!

Dobré brzké odpoledne a dobrou chuť, pokud právě obědváte!
Vítám Vás na svém blogu. Myšlenka, že bych mohl své názory šířit do světa mě trápila už dlouho, ale až teď jsem se odhodlal. Proč? Protože existuje spousta věcí, ke kterým bych se rád vyjádřil, především tady čekejte různé recenze (asi především videoherní, ale určitě se dostane i další oblasti kultury).
Přeji příjemné počtení!